V listopadovém vydání Včelařství jsem si se zájmem přečetl článek pana Jana Šmída s podtextem „téma, které by nemělo existovat, ale kolem kterého se našlapuje hezky potichu“. Mám ale za to, že text pracuje s polopravdami a opomíjí důležité souvislosti. A když zazní A, mělo by zaznít i B. Kde je tedy pravda?
V listopadovém vydání Včelařství jsem si se zájmem přečetl článek pana Jana Šmída s podtextem „téma, které by nemělo existovat, ale kolem kterého se našlapuje hezky potichu“. Mám ale za to, že text pracuje s polopravdami a opomíjí důležité souvislosti. A když zazní A, mělo by zaznít i B. Kde je tedy pravda?
Jméno, které by nemělo zapadnout
Zamrzelo mě, že při připomenutí dovozu včely kraňské z území dnešního Slovinska vypadlo jedno podstatné jméno – Jaroslav Havlín. Právě on se podle mnoha svědectví významně zasloužil o úspěšný rozchov dnes široce chované kraňky u nás a jeho matky patřily mezi včelaři k velmi oblíbeným. Dokonce se traduje, že v začátcích byl jediný, komu se podařilo dovezené matky skutečně úspěšně rozchovat.
Co na tom, že byl vyučený pekař a v praxi předčil i některé vystudované odborníky? I mezi včelaři občas platí, že úspěch se neodpouští?
Démonizace „bastardizace“: proč říkáme jen A a ne i B
Za zbytečné považuji strašení takzvanou bastardizací včel. Proč si pořád dokola vyprávět hororové příběhy o „zabijáckých“ včelách, když i skutečné kauzy mají svou druhou stranu a často i dobré vyústění?
Typickým příkladem jsou afrikanizované včely: nevznikly záměrem, ale lidskou nedbalostí. Ano, v počátku se objevila velmi agresivní včelstva a problém byl reálný. Jenže tím to nekončí – a to je právě to B, které se často vynechává. Místním včelařům se časem podařilo dlouhodobou selekcí získat linie, se kterými lze normálně pracovat a které pro okolí nepředstavují zvýšené riziko.
A nejen to: jako vedlejší efekt jejich úsilí vznikla včelstva, která si ve srovnání s původně dováženými evropskými včelami umí lépe poradit nejen s varroázou. Příběh, který na začátku vypadal jako katastrofa, tak nakonec přinesl i pozitivní poznatky.
Dovozy bez rozmyslu nejsou řešení
Na rovinu říkám: nejsem zastáncem bezhlavého dovozu čehokoli odkudkoli – a to platí i pro včelu kraňskou, která je u nás často stavěna na piedestal. Není tajemstvím, že si někteří včelaři z cest vozí „kdeco“, bez jasného cíle, bez potřebných povolení a bez ohledu na dopady do okolí. Tiše, bez diskuse.
Ani zakonzervování stavu „navždy“ nefunguje
Zároveň ale nejsem pro to, abychom se zabetonovali do jednoho jediného přístupu. Včelaření se mění, prostředí se mění, tlak chorob a parazitů se mění – a je potřeba s tím umět žít. Na Valašsku se říká, že někteří lidé v údolí jsou tak přesvědčení o své dokonalosti, že už ani nevyjdou na kopec a nepodívají se do sousedních údolí. Možná ani nechtějí – co kdyby zjistili, že jinde to jde dělat rozumněji a lépe?
Zkušenost z Polska: kraňka, buckfast i jejich křížení v praxi
Při jedné cestě do Polska jsme se skupinou včelařů navštívili farmu se zhruba třemi tisíci včelstev. V diskusi přišla řeč i na výměnu matek a používaný materiál. Dozvěděli jsme se, že si matky sami nechovají, ale nakupují je: přibližně polovinu kraňky a polovinu buckfastky.
Když jsme se zeptali, zda nevidí problém v náhodném křížení a možném negativním vlivu na okolí, odpověděli, že ne. Přiznávám, že jsme šli na stanoviště s obavami z „bastardů“. Realita ale byla jiná: z některých úlů létaly typické šedivky, jinde zrzky a jinde směs obojího. Co však chybělo, byla zvýšená agresivita. Žádné útoky, žádná neovladatelná včelstva. Těžko pak tvrdit, že provoz o tisících včelstev „nic nedokazuje“.
Jedna čárka na zadečku jako důvod k likvidaci?
Navštívil jsem také jeden z výzkumných včelínů spadajících pod VÚVč. V rozhovoru se pracovník zmínil o skvělé kombinaci získané umělou inseminací – dcery vykazovaly vlastnosti, které by si včelař přál, a to ve výrazné míře. Přesto prý musel všechny matky zlikvidovat a kombinaci dál nepoužít.
Důvod? Ne výkon, ne vitalita, ne práce na stanovišti, ale „vada na kráse“: některé dělnice měly na zadečku proužek v jiné barvě, než se považuje za správné. Nezbavujeme se honbou za pomyslnou čistotou cenného genetického materiálu?
V praxi: místně přizpůsobená kraňka a výběr podle podstatných znaků
Ve svém chovu dávám přednost kraňce – vlastnímu výběru, řekněme místně přizpůsobené směsce, která dlouhodobě nese požadované vlastnosti. Co nevyhovuje, vyřazuji. Ne však podle barvy zadečku. Dříve jsem to dělal, časem jsem od toho ustoupil. Barva pro mě přestala být klíčovým ukazatelem.
Zaměřuji se na znaky, které mi umožní udržitelný chov: vitalitu, chování v průběhu sezony, práci na plástech, zimování a zejména schopnost obstát v tlaku nemocí a parazitů.
Čistota není vždy synonymem zdraví
Není tajemstvím, že u mnoha vyšlechtěných jedinců (typicky u psů) přísná selekce sice upevní žádané znaky, ale zároveň může přinést i vyšší výskyt zdravotních potíží. Naopak kříženci – „směsky“ – často bývají vitálnější a méně náchylní k problémům. I ve včelařství stojí za to přemýšlet, kde je hranice mezi cíleným šlechtěním a zbytečným zužováním genetické variability.
Co by mělo být na prvních místech: přežití, vitalita a odolnost
Autor původního článku vyzdvihuje vlastnosti „čisté“ kraňky, ale v podobném výčtu mi chybí to podstatné. Medný výnos, mírnost nebo sezení na plástech jsou bez debat příjemné vlastnosti. Neměli bychom ale mnohem více řešit celkovou vitalitu, odolnost vůči patogenům, varroatolerenci či varroarezistenci?
Schopnost odolat a přežít je zásadnější než to, o kolik žihadel za rok dostanu méně. Když včelstva nepřežijí, nenosí ani med. A přežití by nemělo stát jen na množství „léčebných“ zásahů a na tom, kolik VLP během sezony do včelstev aplikujeme. Existuje i jiná cesta.
Varroatolerance a varroarezistence: výsledky už jsou vidět
Každý, kdo sleduje dění v oboru, se setkal s pojmy varroatolerantní a varroarezistentní včely. U nás se této problematice věnoval i nedávno zesnulý šlechtitel Ing. Květoslav Čermák, CSc. a nebyl zdaleka jediný – chovatelů, kteří se snaží tyto schopnosti vyhledávat a upevňovat, je u nás více.
Z úst některých kapacit sice zaznělo, že šlechtit včelu proti varroóze je jako šlechtit psa proti blechám. Stačí ale vyjít na ten pomyslný kopec a podívat se do sousedních údolí: jinde už s tím mají konkrétní výsledky.
z časopisu včelařství Jiří Mohelník
