Český svaz včelařů

Podobně jako fotbalisté mají svůj svaz, mají ho i včelaři. Český svaz včelařů, s používanou zkratkou ČSV, je zájmová organizace. Což znamená, že včelař nemá povinnost být členem. Každý člen sice musí platit členský poplatek (příspěvek?), ale dostává za něj příjemný servis, podporu a i pomoc při boji o příspěvky a dotace.

Organizace ČSV

Stejně jako každá celostátní organizace, i ČSV má svoji hierarchii a řízení. V čele je předseda a jeho spolupracovníci a v každém větším městě pak najdeme místní organizaci ČSV. Ta má opět svého předsedu a spolupracovníky. Oblastní svaz včelařů se stará o včelaře v regionu, které do jisté míry kopírují okresy. V oblasti pod místním výborem stojí v hierarchii takzvaní důvěrníci, kteří jsou v užším kontaktu s vedením místního ČSV a zároveň „dohlíží“ na ostatní, řadové, včelaře ve svém okolí, například ve vesnici.

Možná příliš komplikované, ale má to i své výhody. Pokud včelař potřebuje něco vyřešit s vedením ČSV, stačí, aby zašel za místním důvěrníkem, který věc již zařídí. Ne nadarmo se říká, že čeští včelaři patří mezi nejvíce – a nejlépe – organizované včelaře na světě. Což je přínosné hlavně v době nemocí, kdy si včelaři rychle předávají potřebné informace bez zbytečných prodlev, ale takový systém se hodí i při rozdělování grantů a dotací.

Klady a zápory členství v ČSV

  • Členství v ČSV stojí peníze. Členství v ČSV stojí peníze. Na úhradu poplatku lze ale využít dotaci poskytovanou na včelstva a vše se dá pohodlně vyřídit s hospodářem v rámci jedné členské schůze. Pokud máte dostatek včelstev, uhradíte členský poplatek a ještě peníze zbudou. Dotaci vám vyřizuje vaše členská organizace, stačí předat a podepsat jednoduchý formulář.

  • ČSV pravidelně pořádá pravidelné schůze členů. Zde asi záleží na každé místní organizaci, co se na schůzi děje. Většinou se ale jedná jen o debaty o rozdělování funkcí, takže pokud nemáte vysoké ambice, je to pro vás spíš ztracený čas. Jiná situace by nastala, kdyby v rámci schůze proběhl nějaký zajímavý seminář.

  • Výhodou schůzí ČSV je příležitost pro osobní setkávání včelařů. Přirozené místo pro povídání si s kolegy, výměnu zkušeností a rad, ale také prostor pro distribuci spotřebního materiálu či vybavení.

  • Díky členství v ČSV dostáváte automaticky časopis Včelařství, který vychází každý měsíc. Pro začátečníka může být velmi přínosným zdrojem informací, pro zkušeného včelaře se může stát spíše zbytečnou tiskovinou, kterou bohužel nemůže ani odmítnout a tím si třeba snížit poplatky na členství.

  • Díky členství v ČSV získáte možnost dosáhnout na dotace jak české (svazové, krajské, státní), ale i z Evropské unie. A stačí vám předat papíry svému důvěrníkovi a o víc se nemusíte starat. Přes ČSV se odevzdává i měl k jarnímu vyhodnocení spadu roztočů varroa.

  • Velkou nevýhodou dotací zprostředkovaných přes ČSV je paradoxně čas jejich rozdělování. Je to vleká anomálie v dnešním světě, ale ano – dotace jsou rozdávány v hotovosti. Takže nejdříve pečlivé rozdělování peněz v hotovosti do obálek na ústředí, pak rozvoz do místních organizací, kde proběhne schůze a peníze jsou následně rozdělovány včelařům. To samozřejmě zabírá čas (a tedy i finance) jak samotným funkcionářům, tak i cílovým včelařům. Situace bohužel nejde řešit moderní cestou – elektronickým převodem peněz na účet, či alespoň složenkou. Paradoxní je, že kdybyste o peníze zažádali přímo, dostanete je převodem na účet.

  • Znatelnou a přínosnou činností ČSV je distribuce knotů a léčiv proti varroáze a zajištění léčení aerosolem, což ocení hlavně malí včelaři. Bohužel ne všechny místní ČSV tyto služby poskytují.
     

Zákonitosti života včel

Dnes je včelařství o mnohem, až nepředstavitelně, jednodušší, než dříve. Naši předci trnitou a složitou cestou pokusů a omylů dovedly včelařství až na náš práh.

Popsali zákonitosti života a chování včel, popsali, jak se má včelař chovat ke včelám, a vysvětlili, co od nich očekávat. Můžeme to shrnout jako zákonitosti života včel. Odborně pak jako biologie včely medonosné, ze které včelařství vychází a bez které se neobejde.

Bez znalosti základních principů, jako je stavba těla, procesy a činnost organismu včel, vývoj jedince i celého druhu, chování divokých včel v přírodě a zdomácnělých v úlech bude včelařství jen útrpnou cestou. Při osvojení si pár základních principů se z každého může stát úspěšný včelař. Všechnu tu špinavou a těžkou práci za nás odvedli naši předkové a dnes již i vědci. Stačí jejich znalosti přijmout a využívat je.

V tomto článku vás nemůžeme bohužel seznámit se vším, na to často nestačí ani tlustá kniha. Připravili jsme alespoň základní poznatky, které je dobré znát ještě před začátkem práce se včelami.

Včelí mezera

Včelí mezera je pro včely velmi důležitá, potřebují ji ke snadnému průchodu z plástu na plást, a proto ponechávají kolem plástů 8mm mezery s odchylkou ±2 mm. Pokud bude mezera menší, budou ji zastavovat propolisem, a pokud bude větší, začnou v mezerách stavět nadivoko (zvláště při nedostatku prostoru).

Nelepší je pořídit si rovnou úl, který včelí mezeru ctí a počítá s ní. Jinak včelař riskuje nadměrné spojování jednotlivých pater rámků voskovými můstky, což mu silně ztíží práci v úlu, a také se budou jeho včely v úlu tísnit.

Rozteč plástů

Se včelí mezerou úzce souvisí rozteč plástů, tedy mezery mezi plásty. Platí, že běžná osová vzdálenost sousedních plástů se pohybuje od 35 do 37 mm.

V praxi to znamená, že když v desetirámkovém nástavku ponecháme jen 9 rámků s mezistěnami, včely začnou kromě plástů na mezistěnách stavět i přístavky, takzvanou divočinu, které budou mezistěny a rámky všeljak propojovat. Pokud ale včelař do stejného nástavku vloží devět, již vystavěných plástů, včely jen prodlouží (nebo prohloubí) jejich buňky. Takový jev je skvěle využitelný pro zvýšenou produkci medu, počítejte ale s vyšším obsahem vody.

Trubčina při používání mezistěn

Včely jsou autonomní živou bytostí, proto i bez přičinění včelařů v dutině staví hned několik typů buněk. Pokud vložíte rámky s mezistěny, včely staví běžně jen buňky pro dělnice. Když vložíte stavební rámky (tedy prázdné rámky bez mezistěn), včely začnou se stavbou buněk pro trubce, které se stanou magnetem na matku, která velmi rychle takové buňky zaklade.

S takovým přístupem má včelař velkou šanci ovlivňovat polohu plodového tělesa ve svém úlu. Jinou možností je použití oček v úlu, jelikož matka ráda klade ve vzdušnější části úlu, kde je dobrý přívod čerstvého kyslíku.

Trubci a obměna genofondu

Je známo, že se trubci rodí z neoplozeného vajíčka a proto mají pouze jednu sadu chromozomů – tu po matce. To je fakt, to není zásadní problém. Ten nastane jen ve chvíli, kdy matce dojde zásoba spermatu. Sice může dál klást vajíčka, ale pouze a výhradně neoplozená, tedy trubce. Vytváří a uzavírá se tak kruh bohatosti genetického vzorce včelstva. V rozmanitosti genetického materiálu je síla, pokud se genom nebude obměňovat, brzy nastane degenerace. Neznamená to, že včelstvo okamžitě vymře, pouze to oddálí o pár generací zánik včelstva. Proto je dobré připravit se na tyto důsledky a to velmi jednoduše.

Nejsnazší cestou, jak obnovit a „rozdmýchat“ genetiku vašich včel, je nákup nových matek i s matečníky. Tyto matky brzy nakladou nová neoplozená vajíčka – trubce. Ti ji reprezentují novou krev a čerstvou dávku energie. Nové matky budou zároveň rodit dělnice, které budou geneticky z poloviny obměněné (nová matka, staří trubci). Brzo dojde k plození plně nových dělnic z nové matky a jejich nových trubců.

Počty a poměry však nikdy nemohou být vzhledem k vysoké hustotě zavčelení na našem území stoprocentní.

Slídivost

Brzy po letním slunovratu genetické hodiny včelám začnou připomínat blížící se zimu. A jelikož se začnou pomalu i ztenčovat snůškové zdroje, začnou včely být více aktivní ve shánění rychle přístupné sladiny. Proto je velmi nevhodné v tento čas zapomenout nějaký plást s medem. Včely jej dřív nebo později najdou a celé jeho zásoby rychle přenesou do svých úlů.

S tím souvisí i kradení z cizích obsazených úlů. Pokud tamní včelstvo bude slabé a svůj med si neuchrání, brzy o něj přijdou. Pokud je právě vaše včelstvo slabší, přivřete česno, včely budou mít pak větší šanci se ubránit nájezdům loupežníků. Pokud k loupežím již dochází, stěhujte včelstvo.

Požár

Požár je pro včely nepředstavitelnou a nutno říct – totální – katastrofou. Druh včely je však prastarý, nejspíše starší než lidské pokolení a díky tomu mají v sobě zakódovanou základní informaci k přežití. Jelikož nejsou schopny proti ohni bojovat, v okamžiku, kdy zpozorují, respektive pocítí, kouř jako prvotní důkaz přítomnosti ohně, naberou do medného váčku zásoby a začnou se evakuovat na nové stanoviště.

Pro včelaře z toho plyne ponaučení – střídmé používání kuřáku.

Zloději úlu

Včelstvo má obdivuhodný potenciál přežití nepřízně zimy. Včely jsou schopny nashromáždit tolik cukerného i bílkovinného materiálu, že z něj vyžijí celou zimu i jaro. Není proto divu, že do úlů v zimě zavítá nejeden narušitel.

Zkušenost a evoluce včely vybavily pro boj s vetřelci žihadlem. Můžeme namítat, že boj žihadlem je kontraproduktivní, protože včelu usmrtí. Má to však svůj silně opodstatněný důvod.

Pokud včely budou bodat namátkou po celém těle protivníka, snadno to ustojí. Ovšem dostat deset žihadel do paže je bolestivější a otupující více, než deset žihadel rozesetých po celém těle. To, že žihadlo zůstane v těle zabodnuté, sice usmrtí včelu, ale jed bude do rány proudit déle a co je hlavní – feromony uvolněné vytržením žihadla přilákají do těchto míst další včely, které bodnou do stejného místa. Nejedná se zde o nic jiného než o dokonalou taktiku soustředění a maximalizace účinku.

A opět poučení pro včelaře – nevzbuzujte ve včelách přílišnou nenávist.

Medovicový med

Med nemusí být vytvářen jen z nektaru květin na loukách. Včely (a vlastně i lidé) mají rádi med z medovice, takzvaný lesní med. Ten včely vyrábějí z medovice, což je sladká tekutina nízké viskozity a lepkavé konzistence. Včely ji sbírají na jehličí, listech a větvích rostlin, odkud ji následně přenášejí do úlů, kde ji zpracují na lesní med.

Medovice

S medovicí se můžeme volně setkat skoro v celém lese. Jedná se totiž o látku, kterou produkují některé druhy mšic. A je jedno, jestli žijí na listnatých stromech nebo na jehličnanech. Právě na nich se s medovicí setkáme nejvíce, protože na rozdíl od listnáčů (a opadavých modřínů) nepřicházejí o své producenty, takže s produkcí začínají hned z brzkého počátku jara, kdežto listnatým stromům musejí nejdříve narůst první pupeny. Právě díky rychlému nástupu medovice včely snadno najdou v lesích potravu.

Nebezpečí spojená s medovicí

V souvislosti s medovicí je skvěle vidět provázanost a koexistence včel na zbytku přírody. Pokud je příznivé počasí, stromy plodí šťávy, na kterých se živí mšice, které posléze produkují medovici. Tu sbírají včely, živí se z ní a vytvářejí med.

Ano, může to být proti srsti, že medovice tvoří mšice. Ale nebojte se, nejedná se o jejich výkaly poté, co pozřou potravu. Medovice vzniká ve vedlejším traktu, který nemá se zažíváním nic společného, proto se nejedná o výkaly mšic, jak někteří prohlašují.

Jedinou nevýhodou medovicového medu tedy je, že obsahuje pro včely velké množství látek, které nejsou schopny strávit. Je tedy nutné ve správný čas, před zimováním, medovicový med odebrat a nahradit jej jinou stranou. Jinak hrozí vznik úplavice včel.

Jak včely med připravují

Příprava medovicového lesního medu je obdobná jako nektarového, květinového. Včely nejdříve posbírají medovici ze stromů, letí s ní do úlu, kde ji předají úlovým dělnicím. V úlu dochází, postupně jak si včely medovici předávají, k promíchání medovice se slinami a postupně se zvětšuje množství fermentů a včelích enzymů v budoucím medu. Rozdílem medovice a nektaru je obsah vody, který je v medovici podstatně vysoký. Proto včely nejdříve uloží medovici v plástových buňkách, ve kterých za jeden až tři dny ztratí požadovaný obsah vody. Proces je ovlivňován různými faktory, jako síla včelstva, teplota a relativní vlhkost a samozřejmě na ventilaci v úle. Po odpaření přebytečné vody včely medovici přemístí jinam a zavíčkují ji.

Jak skladovat lesní med

Včelař by měl po vytočení medu dbát na teplotu, při které medovicový med skladuje. Neměla by spadnout pod 15°C. Med by měl být skladován na temném chladnějším místě, aby nedocházelo ke snižování kvality medu.

Producenti medovice

Pro včelaře není příliš důležité, kdo všechno medovici produkuje, jak se její producenti jmenují latinsky atd. Důležité je, kde a kdy medovici najít.

Buky a břízy nabízejí medovici od května do června. Na smrku najdeme medovici v období od června do července, další snůšky lze očekávat v červnu, červenci a v srpnu. Borovice poskytuje mnoho medovice hlavně od konce května do začátku července, občas i v srpnu.  Medovice z modřínů přichází již v červnu, později pak v srpnu a září. Duby nabízejí snůšky od druhé poloviny května do konce července, výjimečně v srpnu a září.

Podobně jsou na tom javory, které vydrží až do pozdního podzimu. Javory vyhledávejte i pro možnou kombinaci medovice a nektaru javorů. Lípy tvoří mnoho medovice také zároveň s květy – v červenci a srpnu. I u lípy platí, že včely sbírají zároveň nektar a tak je med kombinovaný, ale zde spíše medovicový.

Typy medů

Konkrétní typ medu, který od včel získáváme, závisí především na jeho zdroji, tedy místě, odkud včely odebírají základní surovinu pro jeho tvorbu. Medy dělíme podle jejich původu i druhu zpracování.

Mezi nejznámější typy medů patří květový (nazývané také nektarový) a medovicový (nebo také lesní) med. Jako „smíšené“ pak označujeme medy, které obsahují určitou dávku obou těchto typů medu. Oblíbenost smíšených medů je dána tím, že lze snadno korigovat nejen barvu, ale i vůni a chuť výsledného medu, podle poměru květového i medovicového medu uvnitř. (Většina medů, které se prodávají v obchodech, ale i u včelařů, bývají smíšeného typu.)

Květový med

Květový (nebo také nektarový) med vyrábějí včely z květných nektarů rostlin. Barva tohoto medu bývá světlá většinou žlutohnědá. Obvyklou součástí květových medů jsou pylová zrnka, díky nimž jsou v medu uchovány některé léčivé a povzbuzující látky. Jedná se o nejběžnější typ medu z hlediska jeho základní výrobní suroviny, proto je znám i v lidovém léčitelství. Tělo skrze něj získá poměrně snadnou energii, neboť je v základu tento med glukózou a fruktózou, tedy jednoduchými lehce štěpitelnými cukry.

Medovicový med

Medovicový (neboli lesní) med pochází z medovice – šťávy, kterou produkují lesní rostliny. Barva tohoto druhu medu bývá tmavší než u medu květovaného, převládají zde hlavně hnědé odstíny, které pocházejí od přírodních barviv dřevin. Med obsahuje velký podíl minerálních látek, které jsou pro člověka prospěšné – mezi nimi například draslík, fosfor a hořčík. V základu je med tvořen fruktózou, dextriny a flavonoidy. Tento med působí baktericidně.

Dělení jednosložkových medů

Zatímco květový med obsahuje nektar z více různých rostlin, a my většinou nejsme schopni určit, ze kterých, jednosložkové medy jsou právě díky určení jejich výchozí byliny či stromu jedinečné. Nektar, ze kterého byl včelami zhotoven akátový med, pochází samozřejmě z květů akátu. Tento med bývá bezbarvý či jemně žlutý. Výhodou tohoto typu medu je, že velmi pomalu krystalizuje. Tradičním jednosložkovým medem je v České republice lipový med. Jeho barva nebývá příliš výrazná, je spíše bezbarvá nebo nazlátlá, avšak jedná se o velmi kvalitní med, který chutná a voní po lipových květech. Med s původem v ovocných stromech bývá oblíbený, avšak jeho nevýhodou je fakt, že snadno podléhá krystalizaci. Barvu mívá nažloutlou. Dalším vynikajícím medem je vřesový med, který je specifický nejen svou červenohnědou barvou, ale i výraznou chutí a vůní. Při míchání má tendenci kapalnět, ale po chvíli opět tuhne. Med z pohanky bývá hnědý, a přestože jeho chuť není tak dobrá jako u jiných medů, spousta lidí ho vyhledává pro jeho léčivé účinky. Výjimečný není ani med z řepky olejky, který se hodí k pastování. V medu z lučních květů jsou přirozeně propojeny nektary z lučních rostlin i medovice z lesa. Má tmavší barvu a může se zdát, že voní po malinách či ostružinách.

Další dělení

Med dále můžeme dělit podle toho, jakým způsobem je zpracováván. O způsobu zpracování medu by měl být uveden záznam na jeho etiketě. Nejběžnějším typem je tzv. vytočený med, který včelaři získávají pomocí přístroje nazývaného medomet, jenž díky odstředivé síle vytlačí med z odvíčkovaných pláství a včelař jím později jen plní sklenice. Pastový med získá včelař na základě tzv. řízeného pastování medu. Pokud med pochází z velkotováren, je obvykle nechán, aby silně zkrystalizoval, a poté je rozemílán do požadované konzistence. Díky tomuto zpracování nebude med v budoucnu již samovolně krystalizovat. U plástečkového medu se jedná vlastně o nevytočené zavíčkované plástve, tedy med, který se prodává tak, jak si ho včely samy uskladnily. Zdlouhavější a pravděpodobně starší metodou získávání medu na způsob vytáčení je samovolné odkapávání medu z odvíčkovaných pláství. Medu, který jsme získali tímto způsobem, říkáme odkapávaný. Lisovaný med je opět spíše produktem velkotováren, kde nechají plástve projet lisem, který z vosku pláství vytlačí med za teploty o něco málo nižší než 45 °C. Pokud by byl med vystaven vyšší teplotě, došlo by k jeho znehodnocení.

Kritéria kvality medu

U medu pozorujeme jeho chuť, vůni, barvu a konzistenci. Každý med má jinou chuť a je na každém z nás, kterému typu medu dává přednost, jedno mají však všechny druhy medu společné – jsou totiž sladké.

Vůně medu je určena rostlinami, ze kterého med pochází. Med svou vůni může však také ztratit, a to v důsledku špatného skladování či jeho znehodnocení skrze vystavení příliš vysoké teplotě. Podle barvy medu se dá alespoň přibližně určit, z jakých rostlin pochází (pokud se tedy nejedná o med smíšený). Akátový med bývá čirý, oproti tomu medovicový med patří k těm nejtmavším. Konzistence medu závisí na tom, jakou má příslušný med tendenci krystalizovat. Mezi nejtekutější medy řadíme akátový med či medovicový med. Jiné medu bývají tuhé, jiné pastózní, specifické jsou pak medy rozplývající se.

Dezinfekce

Dezinfekce je důležitá v boji proti nemocem jako závěrečný krok, stejně tak je důležitá i jako prevence.

Dezinfekce cukerných a medných zásob

Začněme tím jednodušším. Pokud potřebujete dezinfikovat medné nebo cukerné zásoby, stačí k nim přidat jednu čtvrtinu jejich objemu vody. Na litr medu 250 ml vody. Výslednou směs promícháme a vaříme patnáct minut.

Dezinfekce úlů a rámků

I když jste pořídili nový úl, měli byste jej dezinfikovat vždy před osazením včelstva. Dále dezinfikujeme také preventivně, jednou za tři roky, i když se nevyskytla žádná nemoc.  Při nemoci dezinfikujeme úly po přeložení včel.

Před dezinfekcí oškrábeme stěny, dno a strop zvenku i zevnitř. Naškrábanou hmotu spálíme. Poté čistíme ohněm: stěny ze všech stran ožehneme do hněda. Ohněm se nemusí zničit všechna nebezpečí (hlavně v rozích) – kombinujte oheň s chemickou cestou dezinfekce.

Například louhem: pro preventivní dezinfekci 2% roztok louhu sodného či draselného, při nákaze 5% roztok (což je 20-50 g louhu na litr vody). Dezinfekci dvakrát opakujeme, roztoky používáme co nejteplejší, aby byla zajištěna jejich co možná nejvyšší účinnost, která je teplotou umocňována. Po vyschnutí úlu vnitřní stěny natřeme stříbřenkou, vnější fermeží.

Při práci se chraňte! Používejte gumově rukavice, obuv a zástěru! Chraňte si oči!

Pro dezinfekci plastových úlů je nutné aplikovat jiné postupy. Polystyrénové části nástavků je nutné při nákaze bezezbytku spálit, zbytek plastového úlu můžete vyčistit formaldehydem ve formě roztoku i plynu podobně jako u plástů. Je možné i sířit, ale ne v nástavcích z polystyrenu, kde hrozí nebezpečí požáru.

Rámky se dezinfikují stejně jako úly. Je možné rámky 15 minut vyvářet v čisté vodě nebo rozvařit voští v rámku ve vroucí vodě. Chovatelé matek by měli použít rámky nové.

Dezinfekce plástů

Plásty můžeme dezinfikovat vícero způsoby, přičemž platí, že preventivní čištění provádíme jednou za rok, při zavádění nového včelstva a samozřejmě během nemocí. Přibližme si 3 nejčastější techniky:

Parami kyseliny octové

Plásty umístíme do uzavíratelného prostoru, na plásty umístíme porcelánovou (chemicky netečnou) nádobu s kyselinou. Na 1 m3 použijeme 2 litry ledové kyseliny octové. Pokud dezinfikujete rovnou v nástavku (který musí být uzavřen), stačí vám na 10 plástů klasické míry 200 ml ledové kyseliny octové.

Je nutné, aby teplota neklesla pod 150 °C, vkládejte proto pod nádobu s kyselinou například vyhřáté cihly. Plásty nechte v parách nejméně 14 dnů.

V boji proti zavíječům kombinujte se sířením.

Dezinfekce plástů párami formaldehydu

Postupujte podobně jako v předešlém případě, jen médium bude formaldehyd, který můžete koupit jako 36-38% roztok „formalín“. Na 1 m3 potřebujete 150 ml 36-38% roztoku, rychlého odpaření dosáhneme rozstřikováním, zahřáním či použitím okysličovadla:

Do misky nejprve dejte 90 g hypermanganu na 150 ml formalínu. Za 15 sekund se formalín zahřeje na 1900 °C a začne se odpařovat. Při zahřátí se zvyšuje objem! Mějte proto v misce dostatečnou (dvojnásobnou) prostorovou rezervu! Pamatujte na ochranu těla při manipulaci!

Pokud dezinfikujete v místnosti, odpařujte na více místech najednou.

Zbytky formalínu deaktivujeme čpavkem, který v savém materiálu dáme pod plásty nebo jím postříkáme podlahu místnosti. Na neutralizaci 150 ml formalinu potřebujeme 72 ml 33% čpavku.

Dezinfekce plástů 4% roztokem formaldehydu

Vcelku bezpečnější metodou je dezinfekce ve 4% roztoku formaldehydu. Na jeden litr formalínu použijeme 8 litrů destilované vody, výsledným roztokem důkladně prokropíme plásty, které jsme umístili například do vany ve svislé poloze. Dbáme na to, abychom naplnili všechny buňky, necháme působit 24 hodin. Pak plásty vytočíme v medometu a vše vyčistíme vodou, opět vytočíme a necháme důkladně vyschnout. Když plásty nepáchnou formaldehydem, můžeme je zpět instalovat do úlu.

Dezinfekce plástů teplem

Je možné dezinfikovat i pouhým teplem. Stačí plásty naskládat ve svislé poloze do termostatu, kde se jeden den udržuje teplota 50 °C (ne vyšší, jinak se stavba zbortí).


TOP